Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

14A ROMANTISMUS, ANGLIE, FRANCIE

  1. Znaky romantismu, romantické postavy

  2. Architektura, malířství, sochařství, hudba

  3. Anglie, G.G.Byron, Shelly, Scott, Lewis

  4. Francie, Hugo, Musset, Dumas

 

14B DRUHY VĚTNÝCH ČLENŮ

  1. Přívlastek

  2. Doplněk

14C Větný rozbor

Dívala se chvíli na Annu, prohlížejíc si ji s vlídným zájmem, který byl Anně nepříjemný.

A, který Aa

Aa přívlastková

přs puč pt d pt pk puz po pt

Dívala se chvíli na Annu, prohlížejíc si ji s vlídným zájmem, který byl Anně

5 1 7 1 5 3 7 2 1 3 5 1

přjs

nepříjemný.

5

 

 

Úkoly 14A

  1. Co je byronismus? Proud romantické poezie, hlavní představitel je Byron. Charakteristickým rysem je rozpor svobodomyslného jedince se skutečností světa, ústící v hrdinsky tragickém gestu vzpoury nebo světobolu. Typickými žánry byronismu jsou epos a romantická básnická povídka. Byronismus ovlivnil Puškina, Máchu, Huga a jiné.

  2. Co je poema? Romantická básnická povídka, lyricko-epická skladba, jejíž děj je prostoupen různými reflexemi, lyrickými prvky a popisy. Alespoň některou z postav lze vnímat jako mluvčího básníka.

  3. Kdo je autorem Childe Heroldovy pouti? (viz ukázka) Byron

Ó krásné Řecko! veliké i v pádu!
vždy nesmrtelné, ač tě více není!
Kdo povede tvé děti? kdože vládu
jich dlouhé poroby v los lepší změní?
Ó kde jsou synové tví proslavení,
co v jícen smrtný černých Thermopyl
se samovolně vrhli v utracení?
Kdož ducha jich by v sebe pochopil
a tebe probudil i z hrobu vykoupil?

4. Kdo je autorem románu Ivanhoe? Walter Scott: Ivanhoe

5. Povyprávěj obsah románu Ivanhoe.

Historický román Ivanhoe se odehrává na konci 12. století. Když se anglický král Richard Lví srdce vracel z křížové výpravy, upadl do zajetí. V Anglii se zatím chopil vlády jeho intrikánský bratr Jan a normanští šlechtici, kteří terorizovali prosté obyvatele i starou saskou šlechtu. Proti Janovým stoupencům bojuje Vyděděný rytíř (Ivanhoe), lučištník Locksley (Robin Hood) a Černý rytíř (král Richard). Společnými silami nakonec obnoví v zemi pořádek.

6. Které Shelleyho dílo lze označit za titánské? Odpoutaný Prométheus, je to lyrické veršované drama, v němž autor vyslovuje svůj vzdor proti světovému řádu i bohu.Vyjádřil zde své představy o konečném vítězství dobra nad zlem. Dílo vychází ze starého mýtu o Prometheově odboji proti bohům. Osudná chvíle smete tyrana z trůnu.

7. Kdo je autorem románu Bídníci? Kdo je hlavním hrdinou románu Bídníci? Proč se dostane do vězení?

Hlavním hrdinou románu Bídníci (Ubožáci) (V.Hugo) je trestanec Jean Valjean [žán valžán], který byl odsouzen za krádež chleba. Po 19 letech se vrací z galejí, ale opět se vydává na cestu zločinu – v domě biskupa Myriela, který mu nabídl střechu nad hlavou, ukradne stříbrné příbory. Když Valjeana zatknou, dobrácký biskup tvrdí, že mu stříbro daroval, a navíc mu přidá dva svícny... Ve Valjeanovi se pohne svědomí a stane se čestným člověkem.

  1. Jaký výrok vyjadřuje přátelství tří mušketýrů? Sílu přátelství mušketýrů vyjadřuje slavný výrok „Jeden za všechny, všichni za jednoho!“.

  2. Kdo je autorem románu Tři mušketýři? Alexandre Dumas st.

 

 

Úkoly 14B

  1. urči přívlastek shodný, neshodný, rozvitý, několikanásobný, volný a těsný:

nové šaty

Filmy s hvězdičkou jsou pro děti nevhodné.

V pokoji, vymalovaném namodro, stálo křeslo.

Hodina duchů

Obraz hrůzy

Mám starý, porouchaný, nepotřebný, rezavý deštník.

Mám hodně starý deštník.

2. Charakterizuj doplněk.

 

Úkoly 14C

  1. Urči druh vedlejší věty.

  2. Najdi v souvětí doplněk.

  3. Vyhledej podmět a přísudek ve vedlejší větě.

přs puč pt d pt pk puz po pt

Dívala se chvíli na Annu, prohlížejíc si ji s vlídným zájmem, který byl Anně

5 1 7 1 5 3 7 2 1 3 5 1

přjs

nepříjemný.

5

ROMANTISMUS

Romantismus se začal prosazovat na přelomu 18. a 19. století. V angličtině toto slovo původně znamenalo románový, čili vymyšlený nebo neskutečný. Mnozí současníci viděli v romantismu módní pózu a romantiky vůbec nechápali. V nejširším slova smyslu byl romantismus životní pocit, který vyvěral z dobové atmosféry. Romantici upřednostňovali cit před rozumem, šířili revoluční ideály, prosazovali občanské svobody a individualismus. To všechno jim soudobá společnost nenabízela. Ba právě naopak, v reakci na četná povstání se panovníci uchylovali k omezování svobod a teroru. Romantici nemohli prosadit ani nové uspořádání světa, ani se nedokázali zařadit do společnosti. Výsledkem byla naprostá deziluze. Romantičtí umělci hledali útěchu v nespoutané přírodě, bájné minulosti, vysněné historii, exotických dálkách nebo neškodné fantazii. Průchod revolučnímu nadšení, hluboce prožívanému rozporu mezi ideálem a skutečností nebo přesvědčení o vlastní výjimečnosti dávali alespoň ve svých literárních dílech. Romantismus se prosadil nejen v Evropě, ale také v Americe nebo Indii (čhájavád

Historie

Úspěšný boj britských kolonií v Americe za nezávislost (1776), Velká francouzská revoluce (1789-1794) a zmařené úsilí Napoleona o světovládu (1799-1815) rozpoutaly mezi absolutistickými panovníky obavy z dalších převratů. Většina evropských vládců přistoupila k Svaté alianci, která měla bdít nad novým rozdělením Evropy po vídeňském kongresu (1814-1815). Záhy ale přišly další revoluce. Ve 20. letech povstali Španělé, Řekové a Rusové, ve 30. letech Francouzi, Belgičané a Poláci a roku 1848, tzv. jaro národů, už prakticky celá Evropa (Itálie, Německo, Francie, Rakousko).

Doba revolucí

Konec 18. století byl ve znamení revolucí. Povstalci usilovali o samostatnost (Spojené státy americké) nebo o změnu politického uspořádání (Francie). Revolucionáři upřednostňovali republiku před monarchií a konstituci před absolutismem, prosazovali občanské svobody a definovali základní lidská práva. Nové pořádky nastolovali násilím.
Heslo
Velké francouzské revoluce bylo „volnost, rovnost, bratrství“. Rozchod s minulostí měly zdůraznit nové názvy měsíců, nový letopočet, sjednocení metrického systému, názvy institucí (Výbor pro veřejné blaho, Národní shromáždění...) nebo náboženské reformy. Rozpoutaný teror dopadl na 200 000 lidí, kteří skončili pod gilotinou.
Řecko si vybojovalo nezávislost na Turecku (1821-1829). Nová vlna revolucí přišla v roce 1830. Francouzi svrhli bourbonskou dynastii, Belgičané získali samostatnost a Poláci neúspěšně povstali proti ruské nadvládě. Opravdu revolučním obdobím bylo jaro národů (1848-1849). Vypukla povstání ve Francii, rozdrobené Itálii a Německu. V Rakousku povstala Vídeň, Budapešť i Praha. Všechny revoluce byly neúspěšné.

 

Nacionalismus

Formování národů probíhalo v Evropě velmi dlouho. Zprvu byla klíčová příslušnost k určitému náboženství a lidé se dělili na křesťany, židy a muslimy. Důležité bylo také zařazení do daného stavu – šlechta, duchovenstvo, poddaní, svobodní sedláci, měšťané atd. Základem vlastenectví byla nejprve příslušnost k určitému území, případně společný jazyk. Na konci 18. století se k těmto znakům přidávají ještě společné dějiny, lidová kultura nebo umění. Výsledkem bylo nové pojetí identity založené na příslušnosti k určitému národu. Horliví vlastenci viděli v národě svébytný celek, který má určitou povahu, poslání, ducha, nepřátele atd. Později se stalo prosazování národních zájmů hlavním programem některých politiků.
Snaha nacionalistů o vytvoření
národních států vedla k celé řadě povstání. Podle situace usilovali revolucionáři buď o nezávislost na větších státních celcích (Spojené státy americké, Řecko, Belgie), nebo o sjednocení menších států do jednoho (Německo, Itálie). Nacionalisté zakládali tajné revoluční spolky. Zvláště aktivní byl Ital Giuseppe Mazzini (1805-1872), zakladatel hnutí Mladá Evropa, které sdružovalo spolky Mladá Itálie, Mladé Německo a Mladé Polsko. Obdobnými organizacemi bylo Mladé Irsko a Mladé Rusko nebo český revoluční spolek Repeal.

Romantická literatura

Romantikové nerespektovali klasicistní pravidla a vyznávali tvůrčí svobodu. Podle libosti mísili literární žánry i formy – tvořili lyrickoepické skladby, romány v dopisech, verších a novelách nebo tragikomedie.
Romantické postavy odrážejí nenaplněné touhy spisovatelů a často mívají autobiografické rysy. Hrdinové knih se bouří proti společenským konvencím, žijí na okraji společnosti (vězni, zbojníci, tuláci, Cikáni a další vyděděnci), prožívají nešťastnou lásku a většinou končí tragicky. Romantická díla překypují vášněmi a city. Autoři se zaměřují na psychologii postav. Zvláště typický je pro romantiky subjektivismus a zájem o minulost. Historická věrnost jim na srdci příliš neležela. Minulost byla spíše kulisou, jejímž prostřednictvím chtěli evokovat krásné zašlé časy, kdy lidé prožívali opravdové city. Nejoblíbenějším obdobím byl středověk.

Architektura, malířství a sochařství

V 19. století se v architektuře prosadil historizující sloh (historismus), který čerpal inspiraci v minulých uměleckých epochách (neogotika, novorenesance) nebo orientálních budovách (Čína, islámské země). Jednotlivé stavby jsou tudíž velmi různorodé. Budovaly se napodobeniny středověkých kostelů i hradů (Neuschwanstein, Hluboká), zříceniny (Janohrad) nebo veřejné stavby (Londýnský parlament, Národní muzeum v Praze). Nový vztah ke krajině dal vzniknout rozhlednám. Anglické parky (Lednicko-valtický areál) více respektují přírodu. V malířství a sochařství se objevují revoluční témata a historické náměty. Krajináři zachycují dramatické přírodní výjevy (bouře). Vzhled interiérů ovlivnil biedermeier.

Romantická hudba

V době romantismu velmi vzrostla obliba hudby. Předním skladatelem byl Ludwig van Beethoven (1770-1827). V hudbě vynikli rovněž Italové Giuseppe Verdi (1813-1901) a Gioacchino Rossini (1792-1868), Němci Carl Maria von Weber (1786-1826), Felix Mendelssohn-Bartholdy (1809-1847), Robert Schumann (1810-1856) a Johannes Brahms (1833-1897), Francouz Hector Berlioz (1803-1869), Rakušan Franz Schubert (1797-1828), Maďar Ferenz Liszt (1811-1886) nebo Polák Fryderik Chopin (1811-1886). Nejvýznamnějším představitelem hudebního novoromantismu byl německý operní skladatel Richard Wagner (1813-1883), který přišel s koncepcí gesamtkunstwerku – syntetického dramatického celku, který neopomíjel žádnou uměleckou složku. Mezi houslisty vynikal italský génius Niccolò Paganini (1782-1840).

Novoromantismus

Na konci 19. století se někteří umělci znovu obrátili k romantickým tématům. Novoromantiky byli skotští spisovatelé Robert Louis Stevenson (1850-1894), autor dobrodružného románu Ostrov pokladů nebo hororu Podivný případ dr. Jekylla a pana Hyda, a Arthur Conan Doyle (1859-1930), autor detektivních příběhů o Sherlocku Holmesovi nebo fantastického románu Ztracený svět. Můžeme k nim zařadit i Brauna Stokera (1847-1912) a jeho horor o hraběti Draculovi. K novoromantismu se hlásil také Francouz Edmont Rostand (Cyrano de Bergerac) nebo Čech Julius Zeyer.

ANGLICKÝ ROMANTISMUS

I když ve Velké Británii nevládl absolutistický panovník a jeho moc omezoval parlament, zavládl zde podobný strach z Velké francouzské revoluce jako v jiných evropských zemích. Brity rovněž těžce zasáhla Napoleonova námořní blokáda. Revoluční nepokoje v Anglii měly mírnější formu. Jejich výsledkem bylo omezení vlivu horní sněmovny parlamentu a rozšíření volebního práva.
Romantismus ovlivnil umění i myšlení ve většině zemí, angličtina ale dala novému směru jméno. V anglickém malířství se rozvinulo hlavně krajinářství. Věnoval se mu Thomas Gainsborough [gejnzbere] (1727-1788), John Constable [kanstebl] (1776-1837) nebo John Martin (1789-1854). William Turner [térnr] (1775-1851) je považován za předchůdce impresionismu.
První generací anglických romantických spisovatelů byli tzv.
jezerní básníci. Patří k nim William Wordsworth [vérdzvérs] (1770-1850) a Samuel Taylor Coleridge [koulridž] (1772-1834).

William Blake: Sňatek nebe s peklem

Kniha Sňatek nebe s peklem obsahuje Blakeovy kontroverzní prózy, ve kterých ironizuje Desatero, církev, racionalismus a názory švédského myslitele Emanuela Swedenborga. Blake vyzdvihuje energii jako hlavní kladnou sílu v člověku. Jelikož jde o projev těla, církev tuto lidskou stránku zatratila a nazvala ji ďáblem. V Pekelných příslovích Blake parafrázuje přísloví starozákonní, staví se ovšem na stranu ďábla...

George Gordon Byron: Childe Haroldova pouť

Childe Haroldova pouť [čaild] je rozsáhlá lyrickoepická skladba, která se odehrává v různých částech Evropy. Titulní hrdina Childe Harold utíká před prázdným životem z Anglie. Postupně navštíví Portugalsko, které obsadila anglická armáda, Španělsko, které válčí proti Napoleonovi, a Albánii. Pokračuje do Řecka, jehož slavná minulost kontrastuje s úpadkem v době turecké nadvlády. Další zastávkou je bojiště u Waterloo. Odtud Harold putuje do Alp, kde opěvuje švýcarskou přírodu. Závěr básně se odehrává v Itálii. I zde hrdina vidí bídnou současnost, která nedosahuje slávy starověkého Říma, ani období renesance.

Ó krásné Řecko! veliké i v pádu!
vždy nesmrtelné, ač tě více není!
Kdo povede tvé děti? kdože vládu
jich dlouhé poroby v los lepší změní?
Ó kde jsou synové tví proslavení,
co v jícen smrtný černých Thermopyl
se samovolně vrhli v utracení?
Kdož ducha jich by v sebe pochopil
a tebe probudil i z hrobu vykoupil?

George Gordon Byron: Manfréd

Titulní hrdina dramatu Manfréd vládne své zemi z osamělého hradu uprostřed Alp. Věnuje se astrologii a kouzelnictví, aby zapomněl na smrt milované Astarté, která zřejmě zemřela jeho vinnou. Hledá lék na své utrpení, pokusí se o sebevraždu, z vodní tříště vyvolá alpskou vílu a nakonec vyhledá démona Arimána. Podaří se mu spatřit přízrak Astarté, ale když jí vyzná lásku, dozví se od ní jen to, že zítřejšího dne zemře. Manfréd zvítězí nad svým strachem ze smrti i démony a umírá.

Percy Bysshe Shelley: Odpoutaný Prometheus

Dramatická báseň Odpoutaný Prometheus vychází z řecké báje o Titánovi, kterého bohové přikovali ke kavkazskému útesu, protože předal lidstvu jejich oheň. V Shelleyho zpracování se příběh mění v alegorické střetnutí Promethea (symbol Dobra a Krásy), tyranského vládce bohů Jupitera a Demogorgona (beztvaré a nehmotné božstvo Nutnosti). Jupiter je svržen Demogorgonem, Prometheus odpoután a jeho milá Asia se proměňuje v „život života“ – ztělesnění Přírody a Lásky. Skladba končí Demogorgonovou ódou na dobré lidské vlastnosti.



„Napsal jsem tuto báseň téměř celou na horských zříceninách Caracallových lázní uprostřed květinových palouků a houštin vonných kvetoucích stromů, které se rozprostírají v nekonečné klikatině bludišť po obrovských terasách lázní a závratných klenbách pnoucích se do výše. Inspirací tohoto dramatu bylo římské zářivé modré nebe a působení bujně se probouzejícího jara v tak božském podnebí i nový život, který až omamně zaplavuje lidské duše.“

Percy Bysshe Shelley: Odpoutaný Prométheus

ASIA
Kdo vládne? Zprvu byla Země, nebe,
světlo a láska. Z trůnu Saturnova
vznik čas, stín závistivý. Za Saturna
si žili první zemští duchové
v poklidném štěstí jako květy, listy,
nežli je vysál vichr sluneční
a líní červi. Ale upřel lidem
vrozená práva, poznání a moc,
umění krotit živly, pronikat
myšlenkou šerý vesmír jako světlem,
nad sebou vládu s majestátem lásky,
po které žíznili. Pak Prométheus
dal Jovišovi sílu moudrosti
a se zákonem „Buď lid svoboden"
mu svěřil vládu nad nebeskou plání.
Všemocně vládnout znamená však neznat
řád, lásku, věrnost ani přátele.
Jupiter vládl. Na lidský rod padly
hladomor, lopota a nemoci,
rozbroje, rány, nevídaná smrt.
S nečasy přišla roční počasí,
střídavé mrazy s ohni zahnaly
bezbranné davy do jeskyní v horách.
Bůh seslal v pustá srdce kruté choutky,
šílený neklid, plané představy
o klamném dobru, a tím vznikly války,
jež pustošily lidská doupata.
Tu Prométheus vzbudil naděje
v zavřených rajských květech dřímající,
v nepenthu, moly, věčném amarantu,
aby svým křídlem tenkým, duhovým
zakryly smrt, a poslal lásku svázat
strhané úponky rév rodících
člověčí srdce s vínem života.
A zkrotil oheň, který jako šelma
strašně a krásně, bujně dováděl
k lidskému hněvu. Po své vůli ztvárnil
železo, zlato, sluhy i znak moci,
i drahokamy, jedy, jemné krásy
ukryté pod horami, vlnami.
Dal lidem řeč, z ní vznikla myšlenka,
která je mírou všeho vesmíru.
Otřásla věda trůny země, nebe,
leč nepadly. A z harmonie v mysli
proudily zpěvy plné proroctví.
Vnímavé duše povznášela hudba,
až kráčely jak nesmrtelní bozi
po jasných vlnách lahodného zvuku.
Hnětoucí ruce napodobily
a potom překonaly lidskou krásu,
až se stal mramor vrcholem všech krás.
Pohledem na něj matky pily lásku,
kterou zří muži v jejich potomstvu.
Odhalil Titán síly bylin, zřídel
a nemoc po nich zdřímla, spala smrt.
Učil znát lidi přesložité dráhy
potulných hvězd, jak slunce stěhuje
své doupě, jak se tajným kouzlem mění
sinalá luna, když se nehrouží
velikým okem do vod novoluní.
Učil lid řídit jako vlastní údy
po moři vozy hnané bouřemi.
Kelt seznámil se s Indem. Vznikla města,
bílými jejich sloupy proudily
hřejivé větry, rozzářil se azur,
odhalil modré moře, stinné hory.
To vše dal Prométheus člověku
k zmírnění jeho běd, a za to visí
a hyne v mukách, k nimž byl odsouzen.
Kdo seje to zlo nezhojitelné?
Když člověk vidí, že jak bozi stvořil
nádherná díla, co ho pohání
jak trosku vůle, pozemského štvance,
vyhnance, jenž je sám a opuštěn?
Ne Jupiter. Když v hněvu otřás nebem
a jeho sok ho v tvrdých okovech
proklínal, sám se třás jak otrok. Řekni,
kdo jemu vládne. Také on je otrok?
DÉMOGORGÓN
Je každý otrokem, kdo slouží zlu.
Sama víš, jaký bůh je Jupiter.

[…]

DÉMOGORGÓN
Synovým kouzlem Zem se otevírá,
nebeskou despocii propast svírá,
aby svou kořist stáhla do temnot.
Ze svého trůnu trpělivých sil
v moudrosti srdce, z omámených chvil
svých strašných muk a z bojů o život
vítězná láska novým rozletem
léčivá křídla zvedá nad světem.

Šlechetnost, moudrost, trpělivost, ctnost
jsou pečeť, která bez všech nejistot
uzavře jámu rozkladných zlých sil.
Jestli snad věčnost, matka skutků, dní,
malátnou rukou hada uvolní
a ten by ji svým stiskem zardousil,
tu onou čarodějnou pečetí
ničivé síly klesnou v zakletí.

Snášet žal, i když zoufá naděje,
odpouštět bezpráví, ač kruté je,
vzdorovat moci, i když zdrtit chce.
Milovat, trpět, nežli z rozvalin
naděje stvoří nový velký čin,
zůstat svůj, nekát se a nechvět se.
Titáne, ke tvé slávě být jak ty,
svobodný, dobrý, krásný, radostný,
v tom je moc, život, štěstí, vítězství.

Percy Bysshe Shelley [pérsi biš šeli] pocházel ze šlechtické rodiny. Proslul jako bojovník proti útlaku. Pomáhal Irům v jejich snaze osvobodit se od anglické nadvlády. Za spis Nezbytnost ateismu byl vyloučen z univerzity. Když mu soud jako známému buřiči odmítl vydat děti z prvního manželství, přestěhoval se s novou chotí do Itálie. Při ztroskotání lodi Ariel utonul v moři. Shelley je autorem eposů Islámská vzpoura a Královna Mab, lyrického dramatu Odpoutaný Prometheus a tragédie Cenciové.

Walter Scott (1771-1832)

Walter Scott [vóltr skot] pocházel ze Skotska. Je považován za zakladatele romantické historické prózy. Napsal romány Waverley, Ivanhoe, Rob Roy, Kenilworth, Srdce Edinburgu, Nevěsta lammermoorská nebo Puritáni a básně Panna jezerní a Píseň posledního skotského barda.

Walter Scott: Ivanhoe

Historický román Ivanhoe se odehrává na konci 12. století. Když se anglický král Richard Lví srdce vracel z křížové výpravy, upadl do zajetí. V Anglii se zatím chopil vlády jeho intrikánský bratr Jan a normanští šlechtici, kteří terorizovali prosté obyvatele i starou saskou šlechtu. Proti Janovým stoupencům bojuje Vyděděný rytíř (Ivanhoe), lučištník Locksley (Robin Hood) a Černý rytíř (král Richard). Společnými silami nakonec obnoví v zemi pořádek.

Matthew Gregory Lewis: Mnich

Hlavní postavou Lewisova [lúis] románu je opat Ambrosio, kterého si všichni váží pro jeho ctnosti. Samolibý mnich ale postupně podlehne zrůdnému chtíči a skončí v rukou samotného ďábla. Nejprve naváže poměr s čarodějkou Matyldou, která se do jeho kláštera vloudila v přestrojení za novice. Později se zamiluje do krásné Antonie a s pomocí kouzel se jí zmocní. Antonii miluje rovněž Lorenzo, jehož sestru Agnes vězní v podzemní kryptě abatyše madridského kláštera. Svou sestru nakonec zachrání, ale Antonie zemře rukou chlípného mnicha Ambrosia

FRANCOUZSKÝ ROMANTISMUS

Francie podporovala americké kolonie v jejich boji za nezávislost. Francouzi také opakovaně bojovali za změnu poměrů ve své zemi (Velká francouzská revoluce, červencová a únorová revoluce, Pařížská komuna). Revoluční nadšení jim zůstalo vlastní až do současnosti, o čemž svědčí četné demonstrace a stávky.
Nejvýznamnějšími romantickými malíři byli
Eugène Delacroix [ežen delakroa] (1798-1863) a Théodore Géricault [teodór žeriko] (1791-1824), autor dramatického obrazu Vor Medusy, který se zakládal na skutečné události – ztroskotání lodi Medusa. Sochař François Rude (1784-1855) vyzdobil Vítězný oblouk v Paříži reliéfem Odchod dobrovolníků s alegorickou postavou Marseillaisy. Antoine Louis Barye (1796-1875) vytvářel bronzové plastiky zvířat. Pierre-Jean David d’Angers [danže] (1788-1856) vytvořil pomník Grand Condé ve Versailles.

Historie

Vlnu evropských nepokojů rozpoutala Velká francouzská revoluce (1789-1794). Během napoleonských válek (1799-1815) ovládla Francie velkou část kontinentu, ubránila se jí pouze Anglie a Rusko. Za restaurace Bourbonů se měly poměry vrátit před rok 1789, ale červencová revoluce (1830) vynesla na trůn Ludvíka Filipa Orleánského. Během únorové revoluce (1848) byla vyhlášena 2. republika, ale moci se ujal Napoleon III. (1852-1860), který se prohlásil za císaře a začal pronásledovat revolucionáře

Victor Hugo: Chrám Matky Boží v Paříži

Hlavní postavou Hugova historického románu je Quasimodo, znetvořený zvoník pařížského kostela Notre Dame, kterého se v dětství ujal kněz Frollo. Frollo touží po cikánské tanečnici Esmeraldě. Chce, aby ji Quasimodo unesl, ale Esmeraldu zachrání kapitán Phoebus. Quasimodo skončí na pranýři, Frollo zavraždí Phoeba a zločin svede na Esmeraldu. Quasimodo, který se do Esmeraldy zamiloval, ukryje dívku v kostele, ale nepodaří se mu Esmeraldu zachránit. Román končí smrtí Frolla, Esmeraldy i Quasimoda.

Victor Hugo: Bídníci

Hlavním hrdinou románu Bídníci (Ubožáci) je trestanec Jean Valjean [žán valžán], který byl odsouzen za krádež chleba. Po 19 letech se vrací z galejí, ale opět se vydává na cestu zločinu – v domě biskupa Myriela, který mu nabídl střechu nad hlavou, ukradne stříbrné příbory. Když Valjeana zatknou, dobrácký biskup tvrdí, že mu stříbro daroval, a navíc mu přidá dva svícny... Ve Valjeanovi se pohne svědomí a stane se čestným člověkem.



Valjean vystupuje pod novým jménem Madeleine, zbohatne, stane se starostou a ujme se osiřelé
Cosetty. Jediný, kdo ho stále podezřívá, je policejní inspektor Javert. Když policie zatkne domnělého Valjeana, odhalí svou pravou totožnost, aby nebyl odsouzen nevinný. Znovu se dostává na galeje, ale podaří se mu uprchnout a společně s Cosettou se skrývá před Javertem. V roce 1832 vypuknou v Paříži nepokoje a bojuje se na barikádách. Valjean zachrání život mladému republikánovi Mariovi, který miluje jeho svěřenkyni, a ušetří i Javerta odsouzeného k smrti. Mario si bere Cosettu za manželku, ale když se dozví o Valjeanově minulosti, přeruší s ním veškeré kontakty. Javert spáchá sebevraždu, protože nedokáže unést šlechetnost, kterou mu prokázal člověk, jehož celý život pronásledoval. Na smrtelném loži se Valjean smíří i s Mariem.

Hugova poezie

Velkou část Hugovy tvorby zaujímá poezie. Je velmi různorodá a nejlépe odráží básníkův myšlenkový vývoj. Značného ohlasu dosáhla sbírka Ódy a balady. Zpěvy východu odrážejí dobový zájem o orientální tematiku. Své pocity a myšlenky Hugo odhaluje ve sbírkách Podzimní listí, Vnitřní hlasy a Kontemplace. Ve vyhnanství napsal pamflet Napoleon Malý a sbírku Tresty, která se po tisících pašovala do Francie. V proslulém cyklu Legenda věků se rozhodl formou epických básní vyjádřit optimistické přesvědčení o vzestupu lidstva. Monumentální dílo zachycuje vývoj civilizace od jejích počátků až do Hugovy současnosti a končí vizemi 20. století.

Victor Hugo [viktor igo] byl zprvu na straně vládnoucího rodu Bourbonů a krále Ludvíka Filipa, což mu zajistilo postavení uznávaného oficiálního autora i politika. Později začal podporovat revolucionáře (požaduje všeobecné volby a svobodu tisku). Po převratu Napoleona III. byl na Huga vydán zatykač. Zachránil se útěkem do Jersey, kde pobýval pod dohledem tajné policie. Po Napoleonově pádu se vrací do Paříže, podporuje komunardy a pokračuje v literární tvorbě. Na jeho pohřeb přišlo 200 000 Francouzů. Hugo napsal romány Chrám Matky Boží v Paříži, Bídníci, Dělníci moře, Devadesát tři nebo Muž, který se směje. Jeho předmluva k divadelní hře Cromwell je považována za manifest romantismu. Vrcholným dramatem je Hernani. V některých dílech se ohlašuje nastupující realismus.

Alfred de Musset: Zpověď dítěte svého věku

Hlavní hrdina Mussetova románu Oktavius věří pouze v lásku, ale když ho milenka podvede s nejlepším přítelem, propadne „nemoci století“ – pocitu naprosté beznaděje. Hledá zapomnění ve zhýralém životě, až jeho srdce úplně otupí. Zamiluje se sice do mladé vdovy Brigity Pirsonové, ale svým cynismem nakonec nadějný vztah zničí. Milenci se přestěhují z venkova do Paříže, kde začne zoufalá Brigita hledat oporu u jiného muže. Oktavius ji opouští s rozhodnutím, že bude hledat útěchu ve víře v Boha.



Román je vyprávěn v 1. osobě a obsahuje autobiografické prvky. Ústřední zápletka vychází z Mussetova vztahu se spisovatelkou
George Sandovou, která ho podváděla s dalším milencem.

Alexandre Dumas st.: Tři mušketýři

Dobrodružný historický román Tři mušketýři se odehrává v 17. století. Chudý gaskoňský šlechtic d'Artagnan se uchází o místo v elitním sboru královských mušketýrů. Seznamuje se s Aramisem, Athosem, Porthosem a společně s těmito třemi mušketýry se snaží postavit intrikám kardinála Richelieua a jeho špiónů – mylady a hraběte Rocheforta, kteří chtějí zkompromitovat francouzskou královnu. Sílu přátelství mušketýrů vyjadřuje slavný výrok „Jeden za všechny, všichni za jednoho!“. Úspěch tohoto románu využil Dumas k sepsání dvou pokračování: Tři mušketýři po dvaceti letech a Tři mušketýři ještě po deseti letech.



Dumas spravoval jakousi „manufakturu“ na romány – najímal si neznámé autory, aby mu dodávali náměty. Ty dále upravoval a výsledek publikoval pod svým jménem, protože zaručovalo obchodní úspěch. Jeho nejbližším spolupracovníkem byl historik Maquet.

Alexandre Dumas starší
(1802-1870)



Spisovatel Davy de la Pailleterie se proslavil pod pseudonymem
Alexandre Dumas [aleksándr dima, 2.p dimase]. Jeho spisy tvoří přes 250 svazků. Jenom Dumasovy Paměti čítají 20 svazků! Psal hlavně historické romány, které vycházely na pokračování v dobovém tisku. Nejznámější jsou Tři mušketýři, Hrabě Monte Cristo, Muž se železnou maskou, Královna Margot, Královnin náhrdelník, Černý tulipán nebo cyklus Paměti lékařovy. Oblíbené byly i jeho divadelní hry – Jindřich III. a jeho dvůr.

Alexandre Dumas mladší
(1824-1895)

Také Dumasův syn se vydal na dráhu spisovatele. Byl ale méně úspěšný. Jeho nejznámější knihou je Dáma s kaméliemi, která posloužila Bizetovi jako předloha k jeho opeře Carmen.