Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

15A ROMANTISMUS, NĚMECKO, USA, RUSKO, ČECHY

  1. Německo, Novalis, Heine, Grimmové

  2. USA, Poe, Havran a povídky, Cooper

  3. Rusko, Puškin, Lermontov,

  4. Český romantismus, Mácha, Sabina, Erben

 

15B SOUVĚTÍ SOUŘADNÉ A PODŘADNÉ

  1. Které větné členy zastupují věty vedlejší?

  2. Jaké jsou spojky vyjadřující poměry mezi hlavními větami?

 

15C Větný rozbor

Jestliže si uživatel koupí nový počítač, bude po jeho zapnutí zřejmě zklamán, neboť počítač nebude dělat vůbec nic, protože v něm chybí operační systém.

 

 

Úkoly 15A

  1. Co víš o pohádkách bratří Grimmů? Bratři Grimmové sbírali pohádky nejen kvůli zájmu o lidové tradice. Chtěli dokázat, že německé obyvatelstvo sdílí společnou kulturu, přestože nežije ve společném státě, a podpořit sjednocení Německa. Různé varianty pohádek se snažili oprostit od pozdějších rozšíření. Zajímaly je totiž prapůvodní mýty, ze kterých se tyto příběhy zrodily. Zaznamenané texty upravovali i stylisticky. Sbírka Pohádky pro děti a celou rodinu obsahovala v konečné redakci na 200 příběhů. K nejznámějším patří Popelka, Sněhurka, Šípková Růženka, Jeníček a Mařenka, Červená Karkulka, Žabí král, Obušku, z pytle ven, Bílý had, O Ďáblovi a jeho třech zlatých vlasech, Kožešinka nebo Chytrá chalupnická dcerka.

  2. Kdo je autorem následující ukázky?

Edgar Allan Poe: Havran
Jednou o půlnoci, maje horečku a rozjímaje
nad divnými svazky vědy prastaré a záslužné –
když jsem klímal v polospaní, ozvalo se znenadání
velmi jemné zaťukání na dvéře – a pak už ne.
„Je to návštěva, či zdání, bylo to tak nezvučné –
jednou jen a pak už ne."

Ach, již při vzpomínce blednu! Myslím,
že to bylo v lednu,
každý uhlík vrhal stín jen přede mne a dál už ne.
Toužil jsem po kuropění; – marně hledaje v svém čtení
ulehčení od hoře nad Lenorou – již poslušné
světice zvou Lenora – nad jménem dívky nadvzdušné,
jež byla mou a teď už ne.

  1. Co je hlavní myšlenkou této básně? Tématem je smrt krásné ženy, vyjadřuje zde touhu po kráse a lásce, spjatou s úzkostí ze života a smrti, z vesmírného prázdna

  2. Který z romantiků je považován za zakladatele detektivky a hororu: Edgar Allan Poe, detektivní povídka Zlatý skarabeus Poe vytvořil postavu detektiva Dupina, který řeší záhadné případy úvahou a podrobným prozkoumáváním místa činu.

  3. Kdo je autorem Posledního Mohykána? James Fenimore Cooper

  4. Řekni název veršovaného románu, jehož hlavním hrdinou je tzv. zbytečný člověk, nadaný muž, ale znuděný společností, neschopný skutečného činu, nedokáže využít své životní možnosti. Evžen Obětin, Puškin

  5. Recituj úryvek z Máje:

Karel Hynek Mácha: Máj
Byl pozdní večer – první máj –
večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných
zvučelo temně tajný bol,
břeh je objímal kol a kol;
a slunce jasná světů jiných
bloudila blankytnými pásky,
planoucí tam co slzy lásky.
I světy jich v oblohu skvoucí
co ve chrám věčné lásky vzešly;
až se – milostí k sobě vroucí
změnivše se v jiskry hasnoucí –
bloudící co milenci sešly.
Ouplné lůny krásná tvář –
tak bledě jasná, jasně bledá,
jak milence milenka hledá –
ve růžovou vzplanula zář;
na vodách obrazy své zřela
a sama k sobě láskou mřela.

  1. Co víš o Máchově Máji? O čem jsou jednotlivé zpěvy a intermezza?

Lyrickoepická skladba Máj bývá považována za vůbec nejlepší českou báseň. Její romantický děj můžeme zrekonstruovat z několika náznaků. V 1. zpěvu čeká Jarmila na svého milého, ale když se dozví, že bude popraven za otcovraždu, skočí ze skály a utopí se v jezeře. 2. zpěv zachycuje Vilémovo rozjímání nad vlastním osudem – když ho otec vyhnal z domova, stal se vůdcem loupežníků, a když zavraždil svůdce své dívky, poznal v něm vlastního otce. 1. intermezzo se odehrává na popravišti a vystupují v něm duchové a další nadpřirozené bytosti. 3. zpěv zachycuje Vilémovu popravu. Ve 2. intermezzu naříkají loupežníci nad ztrátou svého vůdce. Ve 4. zpěvu se 7 let po popsaných událostech dostává na místo děje poutník a zamýšlí se nad tragikou lidského osudu. Tragický děj Máje kontrastuje s nádhernou jarní přírodou, která je právě v plném rozkvětu. Mácha evokuje atmosféru pomocí zvukomalby a fascinujících básnických obrazů.

  1. Kdo je autorem této kresby? Mácha




 

 

 

 

 

Úkoly 15B

  1. Urči druh vedlejší věty

Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.

Obloha je, jako by ji vymetl.

Napíšu mu, aby měl radost

Musíš tam jít, protože je to tvoje.

Když pršelo, četl si.

  1. Urči poměr mezi hlavními větami

Vánoce byly veselé a Nový rok se také povedl.

Buď půjdeme společně, nebo nepůjde nikdo.

Sice není nejchytřejší, ale snaží se.

 

Úkoly 15C

Jestliže si uživatel koupí nový počítač, bude po jeho zapnutí zřejmě zklamán, neboť počítač nebude dělat vůbec nic, protože v něm chybí operační systém. Souvětí souřadné

  1. Vyhledej přísudky

  2. Urči počet vět v souvětí

  3. Rozliš věty hlavní a vedlejší 2H,3H

  4. Urči druh vedlejších vět 1.V V – PŘÍSLOVEČNÁ PODMÍNKOVÁ 2. VV – PŘÍSLOVEČNÁ PŘÍČINNÁ

  5. urči významový poměr mezi hlavními větami. neboť, důsledkový

 

NĚMECKÝ ROMANTISMUS

Řada světových romantiků obdivovala díla představitelů německého preromantismu (Goetha, Schillera, Bürgera a Herdera). Vycházela z nich i nová generace německých umělců a myslitelů. Filozof Friedrich Schlegel (1772-1829) zformuloval program tzv. rané romantické školy. Velký vliv na evropské myšlení měli Johann Gottlieb Fichte (1762-1814), Friedrich Schelling (1775-1854) a především Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1770-1831), který se zaměřil na filozofii dějin a vývoj ducha. Tento idealistický filozof využíval hlavně dialektickou metodu.
Průkopníkem německé romantické malby byl
Philipp Otto Runge (1777-1810). Snové romantické výjevy maloval Caspar David Friedrich (1774-1840). Ve Vídni působili nazaréni, kteří zpracovávali náměty z německého středověku. Ilustrátor Carl Spitzweg (1808-1885) měl blízko k biedermeieru.

Historie

Německo bylo rozděleno na drobné státečky až do roku 1871. Stále většího významu nabývalo Prusko. Napoleon ho roku 1806 porazil a vytvořil na německém území vestfálské království. Po jeho pádu vznikl německý spolek, ve kterém mělo hlavní slovo Rakousko. Hnutí Mladé Německo (1830-1848) sdružovalo revoluční spisovatele. Během roku 1848 vypukla řada republikánských povstání a ve Frankfurtu nad Mohanem zasedlo Národní shromáždění, které přijalo celoněmeckou ústavu.

Novalis (1772-1801)

Novalis (vlastním jménem Georg Friedrich Philipp von Hardenberg) se přátelil s Schillerem. Velmi ho poznamenala smrt snoubenky Sofie a bratra Erasma, kteří zemřeli na tuberkulózu. Této chorobě podlehl také Novalis. Tvořil filozofické fragmenty – Květinový prach, Víra a láska, Křesťanství čili Evropa, složil básnický cyklus Hymny noci a začal psát román Jindřich z Ofterdingen.


Novalis: Jindřich z Ofterdingen

Děj románu se odehrává ve 13. století. Hlavní postavou je středověký minnesänger Jindřich z Ofterdingen, kterého tradice považuje za autora Písně o Nibelunzích. Jindřich spatří ve snu modrý květ – symbol opravdové poezie, slávy a štěstí a vydává se ho hledat. V Augsburgu poznává básníka Klingsohra a zamiluje se do jeho dcery Matyldy.

Děj románu doplňují básně, pohádky a úvahy o smyslu poezie. Novalis stačil dokončit pouze jeho první díl –
Očekávání, další části (Naplnění a Jas) se dochovaly jen v náčrtcích. Zprvu realistický román se měl proměnit ve fantastickou alegorii. Jindřich poznává pravou podstatu přírody, procestuje různé části světa (Itálie, Orient) i historické epochy (starověký Řím, doba

Heinrich Heine (1797-1856)

Heinrich Heine [hajnrich hajne] kvůli neustálým konfliktům odešel z Německa do Paříže, kde se spřátelil s významnými romantiky (Hugo, Dumas, Chopin...). Za účast v hnutí Mladé Německo zakázal roku 1835 německý sněm vydávání jeho knih. Napsal básnické sbírky Kniha písní, Německo – Zimní pohádka a Romancero, spis Romantická škola a fejetony Obrazy z cest.

Heinrich Heine: Kniha písní

Jádrem rozsáhlé básnické sbírky Kniha písní jsou milostné básně – elegie (Lorelei), balady nebo romance (Don Ramiro). Další verše líčí živelnou přírodu (cyklus Severní moře) nebo popisují autorovy nálady, prožitky a názory. Řada básní vyznívá ironicky.

Bratři Grimmové

Jacob (1795-1863) a Wilhelm (1786-1859) Grimmové byli průkopníky německé folkloristiky. Zatímco Wilhelm pohádky hlavně sbíral a upravoval, Jacob se je snažil podrobit důkladnému filologickému rozboru. Oba bratři působili na univerzitě v Berlíně jako profesoři. K jejich dalším pracím patří sbírka Německé pověsti, výkladový slovník němčiny nebo Německá mluvnice.

Německé pohádky bratří Grimmů

Bratři Grimmové sbírali pohádky nejen kvůli zájmu o lidové tradice. Chtěli dokázat, že německé obyvatelstvo sdílí společnou kulturu, přestože nežije ve společném státě, a podpořit sjednocení Německa. Různé varianty pohádek se snažili oprostit od pozdějších rozšíření. Zajímaly je totiž prapůvodní mýty, ze kterých se tyto příběhy zrodily. Zaznamenané texty upravovali i stylisticky. Sbírka Pohádky pro děti a celou rodinu obsahovala v konečné redakci na 200 příběhů. K nejznámějším patří Popelka, Sněhurka, Šípková Růženka, Jeníček a Mařenka, Červená Karkulka, Žabí král, Obušku, z pytle ven, Bílý had, O Ďáblovi a jeho třech zlatých vlasech, Kožešinka nebo Chytrá chalupnická dcerka.

Friedrich Hölderlin
(1770-1843)

Hölderlin pracoval jako domácí učitel. Přátelil se s Schillerem a Hegelem. Na sklonku života propadl těžkým depresím, které mu znemožnily pokračovat v tvorbě. Napsal básně Hymnus na svobodu a Hymnus na lidstvo, divadelní hru Empedokles a román Hyperion.

Friedrich Hölderlin: Hyperion aneb
eremita v Řecku

Hölderlinův román má formu dopisů, které píše Hyperion svému příteli Bellarminovi. Čtenář může sledovat postupné dozrávání hlavního hrdiny. Hyperion prožívá bezstarostné mládí, lásku k Diotimě a účastní se povstání Řeků proti turecké nadvládě. V dlouhých filozofických pasážích popisuje své názory na svět.

Hudební skladatel, dirigent a malíř E.T.A. Hoffmann napsal romány Ďáblův elixír a Životní názory kocoura Moura. Další tajemné, satirické a hororové příběhy shrnul do rozsáhlých cyklů Fantastické povídky po Callotově způsobu a Serapionovi bratři.

Hoffmannovy povídky

Hoffmann se snažil vzbudit ve čtenáři dojem, že jeho texty jsou autentické záznamy, dopisy nebo vzpomínky skutečných osob. Proto je někdy vydával anonymně. Ve svých povídkách využíval hluboké znalosti hudby a tajemno alchymistických postupů. Mezi jeho nejznámější povídky patří Rytíř Gluck, Zlatý kořenáč, Pískař, Zachýsek zvaný Rumělka, Louskáček a myší král nebo Mistr Blecha.

AMERICKÝ ROMANTISMUS

Spojené státy americké se staly nedostižným vzorem pro evropské revolucionáře. Byly prvním (a na dlouhou dobu jediným) demokratickým státem moderního typu. Americká ústava zaručila obyvatelům občanská práva i základní svobody. O její nadčasovosti svědčí to, že text ústavy platí dodnes, byl pouze doplněn o několik dodatků. Stinnou stránkou americké historie bylo zabírání půdy indiánům a jejich vyvražďování nebo využívání práce černých otroků dovážených z Afriky.
Američtí
umělci vycházeli z evropských vzorů. Zprvu zde nebyla ošetřena autorská práva, takže vydavatelé tiskli hlavně díla jazykově blízkých anglických spisovatelů, aniž by jim něco platili. Poptávka po původních textech byla tudíž minimální. Kromě Poea, který se rozhodl živit jako novinář, měli američtí spisovatelé jiné povolání, které jim zajišťovalo obživu. V této době byl vliv americké literatury na evropskou minimální.
K předním malířům patřil
Thomas Cole [koul] (1801-1848).

Historie

Po tzv. bostonském pití čaje (1773) vypukl v amerických koloniích boj za nezávislost na Velké Británii. V roce 1776 byla vyhlášena Deklarace nezávislosti Spojených států amerických. O deset let později vstoupila v platnost americká ústava, která důsledně oddělila moc výkonnou, zákonodárnou a soudní. Prvním prezidentem USA se stal Georgie Washington (1789-1797).

Edgar Allan Poe: Havran

Poe svou báseň Havran (přesněji Krkavec) zveřejnil nejprve anonymně a vypsal soutěž o to, kdo pozná, který slavný básník je jejím autorem. Báseň se stala velmi populární, a proto se k jejímu autorství přiznal.

Edgar Allan Poe: Havran

Jednou o půlnoci, maje horečku a rozjímaje
nad divnými svazky vědy prastaré a záslužné –
když jsem klímal v polospaní, ozvalo se znenadání
velmi jemné zaťukání na dvéře – a pak už ne.
„Je to návštěva, či zdání, bylo to tak nezvučné –
jednou jen a pak už ne."

Ach, již při vzpomínce blednu! Myslím,
že to bylo v lednu,
každý uhlík vrhal stín jen přede mne a dál už ne.
Toužil jsem po kuropění; – marně hledaje v svém čtení
ulehčení od hoře nad Lenorou – již poslušné
světice zvou Lenora – nad jménem dívky nadvzdušné,
jež byla mou a teď už ne.

Smutný šelest záclon vlaje z hedvábí a ohybá je
s hrůzou – již jsem do té doby neznal ani přibližně;
abych skryl své polekání, říkal jsem si bez ustání:
„Je to host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně –
pozdní host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně –
jednou jen a pak již ne."

Tu má duše vzmužila se; řek jsem bez rozpaků v hlase:
„Prosím, pane, nebo paní, odpusťte mi velmožně;
avšak, byl jsem v polospaní, když jste přišel znenadání,
přeslechl jsem zaklepání – je to skoro nemožné,
že jste klepal vy" – a poté otevřel jsem úslužně –
venku tma a víc už ne.

Hledě dlouho do tmy z prahu, stoje v pochybách
a v strachu,
dlouho snil jsem, jak si nikdo netroufal snít mimo mne;
ale ticho bez rušení, ani slůvka na znamení,
jenom plaché oslovení „Lenoro!" zní zimničně,
to já šeptám „Lenoro!" – a ozvěna dí zimničně
jenom to a víc už ne.

Vrátil jsem se do pokoje, velmi divě se a boje,
když jsem zaslech trochu silněj nový šramot poblíž mne.
„Jistě cos za chumelice padlo mi na okenice;
podívám se ze světnice, co jsi zač, kdo budíš mne –
ztlumím na okamžik srdce, najdu tě, kdo budíš mne;" –
vítr a nic jiného už ne.

Vyrazil jsem okenici, když tu s velkou motanicí
vstoupil starodávný havran z dob, jež jsou tak záslužné;
bez poklony, bez váhání, vznešeně jak pán či paní
usadil se znenadání v póze velmi výhružné
na poprsí Pallady – a v póze velmi výhružné
si sedl jen a víc už ne.

Pták v svém ebenovém zjevu ponoukal mne do úsměvu
vážným, přísným chováním, jež bylo velmi vybrané –
„Ač ti lysá chochol v chůzi, jistě nejsi havran hrůzy,
jenž se z podsvětního šera v bludné pouti namane –
řekni mi své pravé jméno, plutonovský havrane!" –
Havran děl: „Už víckrát ne."

Žas jsem nad nevzhledem ptáka, jenž tak
bez okolků kráká
bezobsažnou odpověď, jež prozrazuje bezradné;
velmi dobře vím, že není skoro ani k uvěření
pták či zvíře, jež si lení v póze velmi záhadné
na poprsí nade dveřmi – v póze velmi záhadné
a říká si: „Už víckrát ne."

Potom, sedě na mramoru, ustal havran v rozhovoru
jako duše v jedno slovo samotářsky zabrané –
až jsem si řek v duchu, takže nedošlo mu to
až k sluchu:
„Věřím pevně na předtuchu, osud často okrad mne –
jak mé naděje, i on se k ránu odtud vykradne."
Však havran dí: „Už víckrát ne."

Zaražen, an na mne hledí s přiléhavou odpovědí,
říkám si: „Toť bezpochyby pochyt velmi obratně
od pána, jejž osud vedl neštěstím a navždy svedl,
takže nic už nedovedl zpívat než ty bezradné –
pohřební a smutné písně, refrény, tak bezradné,
jako je: Už víckrát ne!"

Když však havran bez ustání ponoukal mne k usmívání,
přistrčil jsem křeslo mysle, že mne něco napadne,
když se vhroužím do sametu ve vzpomínkách na tu větu,
přemýšleje, co as je tu, nad čím řek své bezradné,
nad čím příšerný ten pták zde říká svoje bezradné
„už víckrát ne".

Tak jsem seděl nad dohady, mlčky, marně, bez nálady
pod ptákem, jenž v hloubi prsou nepřestával bodat mne,
kles jsem s zamyšlenou tváří do podušky na polštáři,
na niž padá lampa, v záři matné, mdlé a malátné,
ale do níž nevboří své ruce, mdlé a malátné,
ona víckrát, víckrát ne.

Zdálo se, že u stínidla houstne světlo od kadidla,
že se bezpochyby anděl v zvoncích z nebe propadne.
„Chudáku, tvůj Bůh ti v zpěvu posílá sem pro úlevu
balzám na tvou starou něhu, po němž navždy vychladne,
po němž láska k Lenoře v tvé mysli navždy zapadne" –
však havran děl: „Už víckrát ne."

„Proroku," dím, „mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel,
synu podsvětí, a přece proroku, pojď hádat mně –
statečně, byť opuštěný žiji zaklet v této zemi,
dům mám hrůzou obklíčený, zda tvá věštba uhádne,
zdali najdu balzám v smrti, zda tvá věštba uhádne" –
havran dí: „Už víckrát ne."

„Proroku," dím, „mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel,
při nebi, jež nad námi je, při Bohu, jenž leká mne,
rci té duši, jež žal tají, zdali aspoň jednou v ráji
tu, již svatí nazývají Lenora, kdy přivine,
jasnou dívku Lenoru kdy v náruči své přivine" –
havran dí: „Už víckrát ne."

„Tos řek jistě na znamení, že se chystáš k rozloučení,
táhni zpátky do bouře a do podsvětí, satane! –
nenech mi tu, starý lháři, ani pírka na polštáři,
neruš pokoj mého stáří, opusť sochu, havrane!
Vyndej zobák z mého srdce, opusť sochu, havrane!"
Havran dí: „Už víckrát ne."

Pak se klidně ulebedí, stále sedí, stále sedí
jako ďábel na bělostných ňadrech Pallas Athéné;
oči v snění přimhouřeny na pozadí bílé stěny,
lampa vrhá beze změny jeho stín, jímž uhrane –
a má duše z toho stínu, jímž mne navždy uhrane,
nevzchopí se – víckrát ne.

Edgar Allan Poe: Filozofie básnické skladby

V eseji Filozofie básnické skladby nechal Poe čtenáře nahlédnout do své tvůrčí dílny. Autor podrobně popisuje, jak psal báseň Havran. Snaží se vyvolat dojem, že celá báseň vznikala čistě racionálně na základě předem daného kalkulu.

Poeovy povídky

Metodu popsanou ve Filozofii básnické skladby využíval Poe také při psaní svých povídek. Patří k zakladatelům hororu (Jáma a kyvadlo, Zánik domu Usherů, Maska Červené smrti, Černý kocour) a detektivky (Zlatý skarabeus, Vraždy v ulici Morgue). Byl také mistrem povídky fantastické (Von Kempelen a jeho objev) a humoristické (Muž, který se rozpadl, O šizení jakožto exaktní vědě).

Edgar Allan Poe [edgr elen pou] pocházel z herecké rodiny. Po smrti matky ho adoptoval obchodník Allan. Poe vedl rozmařilý život a nadmíru holdoval alkoholu. Na nátlak nevlastního otce nastupuje na vojenskou akademii, ale je odsouzen za porušení řádu. Pečuje o nemocnou ženu, snaží se uživit jako redaktor a vydobýt si slávu jako spisovatel. Zemřel v naprosté chudobě. Poe je autorem básní Havran a Lenora, esejů Filozofie básnické skladby a Podstata básnictví, dobrodružného románu Příběhy Artura Gordona Pyma z Nantucketu a mnoha povídek. Někdy bývá řazen k prokletým básníkům.

James Fenimore Cooper: Poslední Mohykán

Dobrodružný román Poslední Mohykán se odehrává na pozadí válek, které spolu vedou různé indiánské kmeny. Dávné spory obratně využívají skuteční dobyvatelé – Francouzi a Angličané. Zásobují indiány zbraněmi a štvou je proti sobě. Dívky Alice a Cora putují za svým otcem generálem Munroem. Chrání je anglický poručík Duncan Heyward, učitel David Gamut, stopař Sokolí oko a poslední Mohykáni – Unkas a jeho otec Čingačgúk. Cestou je napadnou Makajové a Huroni, spojenci francouzského generála Montcalma. Jejich vůdce Magua (Lstivý Lišák) unese Coru. Unkas ji sice vypátrá, ale v souboji s Maguou umírá. Zabita je také Cora. Smrt obou přátel pomstí Sokolí oko – vystřelí po Maguovi, který spadne do propasti.



Do pentalogie
Kožené punčochy zařadil Cooper romány Lovec jelenů, Poslední Mohykán, Stopař, Pionýři a Prérie.

Nathaniel Hawthorne: Šarlatové písmeno

Děj románu Šarlatové písmeno se odehrává v polovině 17. století v první puritánské kolonii v Americe. Hlavní hrdinka Hester Prynneová odmítá uvést jméno otce své dcery Perličky. Za trest musí nosit šarlatové písmeno A, kterým se označují smilnice. Na pranýři ji spatří její manžel, který byl dlouhou dobu na cestách. Protože hodlá vypátrat Hesteřina milence, usadí se v kolonii jako lékař. Všimne si podivného chování zdejšího duchovního Arthura Dimmesdala a při jedné z prohlídek objeví na jeho hrudi písmeno A. Farář nakonec neunese výčitky svědomí, veřejně se přizná k otcovství a umírá.

Longfellow: Píseň o Hiawathovi

Epos Píseň o Hiawathovi volně vychází z indiánských bájí a historie severní Ameriky. Bůh Manitu sesílá na zem hrdinu Hiawathu, aby ukončil věčné rozbroje mezi indiánskými kmeny. Po smrti matky Hiawathu vychovává jeho babička. Hiawatha bojuje se svým otcem Madžikíwisem (pánem západního větru), zamiluje se do dcery výrobce šípů Minnehahy a vezme si ji za ženu. Hiawatha zabije Mondamina a pohřbí ho, aby z jeho těla každý rok vyrostly nové klasy kukuřice. Poráží také krále ryb Mišenahmu, černokněžníka Medžisogwona a posměváčka Pau-Puk-Kíwise. Nakonec dá svému lidu obrázkové písmo. Příchod nové éry ohlašuje návštěva bílých misionářů, kteří přinášejí do jeho země křesťanství. Hiawatha předpovídá pád svého národa a odplouvá na onen svět.

Henry Wadsworth Longfellow
(1807-1882)

Longfellow [longfelou] byl profesorem moderních jazyků a literatury na Harwardské univerzitě. Několik let strávil na studijních pobytech v Evropě. Navštívil i Prahu, které věnoval báseň Obležené město. Kromě eposu Píseň o Hiawathovi napsal výpravné veršované skladby Evangelina, Námluvy Milese Standishe a Básně o otroctví, mystérium Kristus (Tragédie z Nové Anglie) a Evropské cestopisy.

RUSKÝ ROMANTISMUS

Rusko bylo velmocí prvního řádu, ale většinou stálo stranou evropského kulturního dění. Určitá změna nastala až v době vlády Petra Velikého (1682-1725) a Kateřiny II. (1762-1796). Strach z šíření revolučních ideálů vedl ke zpřísnění cenzury. Někdy se jí ujímal i samotný car. Postihy pro osoby podezřelé z protistátní činnosti byly velmi tvrdé – většinou šlo o trest smrti nebo dlouholeté vyhnanství. Romantičtí umělci nebyli výjimkou.
Orest Adamovič Kiprenskij (1782-1836) a Vasilij Andrejevič Tropinin (1776-1857) malovali romantické portréty. Malíř Alexej Gavrilovič Venecianov (1780-1847) se věnoval venkovským námětům. Významným malířem byl rovněž Karl Pavlovič Brjullov (1799-1852).

Historie

Ruské samoděržaví bylo drsnější obdobou evropského absolutismu. Všechno se muselo řídit přáním cara. Za vlády Alexandra I. (1801-1825) odrazil generál Suvorov vpád Napoleonovy armády. Potlačeno bylo i povstání děkabristů (1825). Jeho nástupce Mikuláš I. (1825-1855) pokračoval v terorizování obyvatelstva. Povstání Poláků (1830-1831) proti ruské nadvládě skončilo neúspěchem. Nevolnictví bylo v Rusku zrušeno až v roce 1861.

 

Puškin pocházel ze šlechtického rodu. Za své názory byl poslán na 4 roky do vyhnanství (Kavkaz, Krym) a musel žít pod policejním dohledem na rodinném statku v Michajlovském. Později mu car dovolil návrat do Petrohradu. Napsal poémy Kavkazský zajatec, Bachčisarajská fontána a Cikáni, historické básně Poltava a Měděný jezdec nebo pohádky Ruslan a Ludmila a O rybáři a rybce. Je autorem románu ve verších Evžen Oněgin, dramatu Boris Godunov, cyklu Povídky nebožtíka Ivana Petroviče Bělkina a novel Kapitánská dcerka, Piková dáma nebo Mouřenín Petra Velikého. Zemřel v zinscenovaném souboji, když bránil čest své manželky. Car na jeho adresu prohlásil: „Psovi psí smrt." Puškin bývá někdy řazen k realistům.

 

Alexandr Sergejevič Puškin: Evžen Oněgin

Veršovaný román Evžen (Eugen) Oněgin je typickým příkladem romantického míšení žánrů a forem. Titulní hrdina odjíždí z Petrohradu na venkov, aby se ujal dědictví po svém strýci. Seznamuje se zde s romantickým básníkem Lenským a dcerami statkářky Larinové – Taťánou a Olgou. Taťána se do Oněgina zamiluje, ale on její lásku neopětuje a záměrně se dvoří její sestře Olze, kterou miluje Lenskij. Souboj mezi oběma soky skončí smrtí Lenského. Oněgin odjíždí pryč. Když se po letech vrací ze svých cest, zjistí, že se Taťána provdala. Tentokrát se do ní opravdu zamiluje, ale Taťána volí jistotu a zůstává u svého manžela, přestože Oněgina stále miluje.

Alexandr Sergejevič Puškin: Boris Godunov

Historické drama Boris Godunov se odehrává na přelomu 16. a 17. století. Poručník cara Fjodora Boris Godunov nastupuje po smrti svého svěřence na ruský trůn. Proti novému vládci ale povstane Grigorij Otrepjev, který se vydává za careviče Dimitrije, prvorozeného syna cara Ivana Hrozného a oprávněného dědice, jehož nechal Godunov zavraždit. Falešný Dimitrij nakonec Godunova porazí, ale když lidé vidí, jak krutě zavraždil jeho příbuzné, odmítne provolat novému carovi slávu.

Car Mikuláš I. hru Boris Godunov zakázal. Knižně mohla vyjít po pěti letech a premiéra proběhla až 40 let po jejím napsání!

Alexandr Sergejevič Puškin: Kapitánská dcerka

Puškinova próza Kapitánská dcerka se odehrává v době rolnického povstání Jemeljana Pugačova (1773-1775). Mladý šlechtic Petr Andrejevič Griňov se musí připojit k vojenské jednotce, která hlídá jihovýchodní hranici Ruska. Spřátelí se zde s Pugačovem a zamiluje se do Marji Ivanovny Mironovové, dcery kapitána jedné z místních pevností. Když vypukne povstání, Pugačov pevnost obsadí. Ze sympatie Griňova propustí, ale ten se vrací zpátky, protože jeho milované hrozí nebezpečí. Pugačov mu dovolí Marju odvézt, ale vzápětí je Griňov odsouzen za spojenectví s vůdcem povstání. Až po naléhavé prosbě své dívky dostává Griňov milost od samotné carevny Kateřiny II.

 

Michail Jurjevič Lermontov
(1814-1841)

Po smrti matky Lermontova vychovávala jeho babička. Kvůli konfliktům s profesory odešel z univerzity na vojenskou školu. Za báseň Na smrt Puškinovu byl poslán na kavkazskou frontu. Jeho babička se sice domohla Lermontovova návratu do Petrohradu, ale po vydání románu Hrdina naší doby se situace opakovala a spisovatel znovu skončil na Kavkaze. Zemřel v souboji stejně jako Puškin. Napsal řadu básní, drama Maškaráda (cenzor ho autorovi dvakrát vrátil k přepracování) a poému Démon, která mohla v Rusku vyjít až roku 1860.

Michail Jurjevič Lermontov: Hrdina naší doby

Román v novelách Hrdina naší doby popisuje osudy šlechtice Grigorije Alexandroviče Pečorina. V první novele vypravuje kapitán Maxim Maximyč příběh tragické lásky čerkeské dívky k hlavnímu hrdinovi. Následuje tzv. Pečorinův deník, ve kterém Pečorin popisuje svá dobrodružství – střet s černomořskými podvodníky, milostné pletky a souboj s přítelem Grušnickým. Poslední novela Fatalista řeší problém nahodilosti nebo předurčenosti lidského osudu.

Michail Jurjevič Lermontov: Démon

Poéma Démon odráží změnu chápání ďábla, která se začala prosazovat v době romantismu. Démon zůstává nositelem zla a nenávisti, zároveň se ale stává symbolem svobody a poznání. Své postavení nese velmi těžce, nemůže se s ním smířit a stále touží po změně. Vlastní děj poémy se odehrává v kavkazských horách. Démon se zamiluje do kněžny Tamary, způsobí smrt jejího ženicha a probouzí v ní podivné city. Tamara raději volí odchod do kláštera. Když se Démonovi konečně podaří přesvědčit ji o opravdovosti své lásky, umírá Tamara jeho polibkem. Osmá verze Lermontovovy poémy obsahuje nové zakončení, ve kterém Tamařina duše nachází vykoupení a Démon je opět poražen.

Alexandr Sergejevič Gribojedov (1794-1829)

Gribojedov byl „zázračným dítětem“ – ve 12 letech začal studovat na univerzitě a absolvoval fakultu filologickou, právnickou i matematicko-fyzikální! V Petrohradě proslul jako lev salónů a dramatik. Po Napoleonově vpádu do Ruska vstoupil do armády. Později působil ve státních službách jako diplomat. Zemřel v Teheránu, když zfanatizovaný dav napadl budovu ruské mise.

Alexandr Sergejevič Gribojedov:
Hoře z rozumu

Hlavní postavou komedie Hoře z rozumu je Alexandr Andrejevič Čackij, který se vrací po dlouhém pobytu v cizině do Moskvy. Čackij velmi rychle ztrácí iluze o lidech kolem sebe a odcizuje se celé společnosti. Jeho dávná láska Sofie dává přednost pokryteckému Molčalinovi, který udržuje vztah se služebnou. Čackého činy nechápe ani Sofiin otec, konzervativní státní úředník Famusov. Moskevská smetánka nakonec prohlásí Čackého za blázna a ten opět odjíždí pryč.

Petr Jakovlevič Čaadajev
(1794-1856)

Osud Čackého potkal ruského filozofa Čaadajeva. Po zveřejnění prvního dopisu z cyklu Filozofické listy byl prohlášen za duševně chorého a dán pod lékařský dohled. Stejně dopadla i jeho adresátka. Časopis Těleskop, ve kterém zamyšlení o tom, že ruské dějiny jsou dějinami násilí, vyšlo, byl zastaven a jeho vydavatel poslán do vyhnanství...

ČESKÝ ROMANTISMUS

Po vypuknutí Velké francouzské revoluce zachvátil rakouské úřady strach z obdobného vývoje v habsburské monarchii. Aby se zabránilo šíření „jakobínských“ myšlenek, byla posílena cenzura a po nástupu Metternicha se Rakousko proměnilo v policejní stát. Mladí muži nesměli studovat v zahraničí, protože by zde mohli přijít do kontaktu s revolucionáři. Pečlivě se kontrolovala soukromá korespondence, jestli neobsahuje nebezpečné myšlenky. Rostla moc tajné policie, která si najímala konfidenty a nasazovala je do tajných revolučních spolků.
V Čechách ovlivnil romantismus především výtvarné umění. V novogotickém duchu byly stavěny a přestavovány
hrady, zámky (Hluboká, Lednice, Kokořín...) i kostely. Sochař Václav Levý (1820-1870) tesal své obří skulptury přímo do skal (Čertovy hlavy u Liběchova). Antonín Mánes (1784-1843) se věnoval krajinomalbě.
Skutečně romantických spisovatelů u nás mnoho nebylo. Obrozenci totiž upřednostňovali výchovnou a vzdělávací funkci literatury, což bylo v přímém rozporu s romantickými ideály. Podivínství romantiků zesměšňoval Tyl (Rozervanec), Rubeš (Pan amanuensis na venku) a další současníci, kteří nechápali, proč se romantici nevěnují osvětové činnosti a proč dávají najevo svůj světobol.

Historie

Kníže Metternich byl hlavní postavou protinapoleonské koalice a vídeňského kongresu. Jako státní kancléř (1810-1848) zavedl v Rakousku policejní absolutismus. Nejvýznamnějším tajným spolkem byl Repeal. Roku 1848 vypuklo povstání ve Vídni i Praze. Do Kroměříže se přemístil sněm, který měl sestavit první ústavu, ale po porážce revoluce byl rozprášen. Jediným výdobytkem zůstalo zrušení roboty. Na rakouský trůn nastoupil císař František Josef I. (1848-1916) a ministrem vnitra se stal Alexander Bach, odtud pojem bachovský absolutismus (1849-1859).

Karel Hynek Mácha
(1810-1836)

Mácha se narodil v Praze a zemřel v Litoměřicích na následky střevní choroby, kterou se zřejmě nakazil, když pomáhal hasit hořící dům. Vystudoval práva. Pomáhal uprchlým revolucionářům z Polska. Za svého života vydal pouze jednu knihu – Máj (1836), několik básní a povídek – Křivoklad, Dosloví ke Křivokladu, Obrazy ze života mého (Večer na Bezdězu, Marinka). Prózy Cikáni a Pouť krkonošská zůstaly v rukopise. Vyšly posmrtně stejně jako Máchovy deníky, dopisy, zápisky z cest nebo fragmenty dramat. Mácha vnesl do české literatury hlavní romantická témata jako smrt, osudovost, rozpor mezi snem a skutečností. Nejdůležitější pro něj byl umělecký účinek jeho děl.

KAREL HYNEK MÁCHA

  • 16. 11. 1810 (Praha)
    † 5./6. 11. 1836 (Litoměřice)


    Karel Hynek Mácha byl nejvýznamnějším českým romantikem. Jeho báseň Máj je jedním z nejkrásnějších děl české literatury. Spisovatelův otec i bratr Michal se živili jako mlynáři. Mácha byl žákem Josefa Jungmanna, později vystudoval práva a v srpnu 1836 nastoupil jako advokátní praktikant do kanceláře J.F.Durase v Litoměřicích. V době pražských studií hrál divadlo v ochotnické družině Josefa Kajetána Tyla v Kajetánském domě na Malé Straně. Zde se seznámil s Eleonorou Šomkovou (1817-1891), dcerou knihaře. S Lori měl nemanželského syna Ludvíka, který se narodil měsíc před Máchovou smrtí a nedožil se ani jednoho roku. Mácha se rád toulal po zříceninách českých hradů a často je kreslil. Z Prahy podnikl dlouhou cestu do Krkonoš a Českého ráje. S přítelem Strobachem došel pěšky až do Benátek a během svého pobytu v Litoměřicích si pravidelně odskakoval do Prahy za Lori. Když pomáhal hasit požár jednoho z litoměřických domů, zřejmě se napil infikované vody a onemocněl. Mácha ulehl a jeho stav se rychle zhoršoval. Když k němu přišel kněz, aby ho zaopatřil, vyhnal ho básník z domu. Lékař určil jako příčinu Máchovy smrti „dávení spojené s průjmem (cholerina)“. Spisovatelův pohřeb se konal 8.11.1836 v Litoměřicích. Na stejný den byla původně plánována Máchova svatba s Lori...
    Většina Máchových děl vyšla až po autorově smrti. Během svého života publikoval knihu Máj (jako první svazek sebraných spisů). Časopisecky vyšlo několik básní (Svatý Ivan, ohlasová poezie...) a prózy Křivoklad, Dosloví ke Křivokladu a Obrazy ze života mého (Večer na Bezdězu, Marinka).

Karel Hynek Mácha: Máj

Lyrickoepická skladba Máj bývá považována za vůbec nejlepší českou báseň. Její romantický děj můžeme zrekonstruovat z několika náznaků. V 1. zpěvu čeká Jarmila na svého milého, ale když se dozví, že bude popraven za otcovraždu, skočí ze skály a utopí se v jezeře. 2. zpěv zachycuje Vilémovo rozjímání nad vlastním osudem – když ho otec vyhnal z domova, stal se vůdcem loupežníků, a když zavraždil svůdce své dívky, poznal v něm vlastního otce. 1. intermezzo se odehrává na popravišti a vystupují v něm duchové a další nadpřirozené bytosti. 3. zpěv zachycuje Vilémovu popravu. Ve 2. intermezzu naříkají loupežníci nad ztrátou svého vůdce. Ve 4. zpěvu se 7 let po popsaných událostech dostává na místo děje poutník a zamýšlí se nad tragikou lidského osudu. Tragický děj Máje kontrastuje s nádhernou jarní přírodou, která je právě v plném rozkvětu. Mácha evokuje atmosféru pomocí zvukomalby a fascinujících básnických obrazů.

 

Mácha byl zručný kreslíř, talentovaný herec a zdatný chodec (došel pěšky až do Benátek, putoval po zříceninách českých hradů). Který hrad zachytil na této kresbě?

 

Karel Hynek Mácha: Máj

1. zpěv

Byl pozdní večer – první máj –
večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných
zvučelo temně tajný bol,
břeh je objímal kol a kol;
a slunce jasná světů jiných
bloudila blankytnými pásky,
planoucí tam co slzy lásky.
I světy jich v oblohu skvoucí
co ve chrám věčné lásky vzešly;
až se – milostí k sobě vroucí
změnivše se v jiskry hasnoucí –
bloudící co milenci sešly.
Ouplné lůny krásná tvář –
tak bledě jasná, jasně bledá,
jak milence milenka hledá –
ve růžovou vzplanula zář;
na vodách obrazy své zřela
a sama k sobě láskou mřela.

Tragický děj Máje kontrastuje s nádhernou jarní přírodou, která je právě v plném rozkvětu. Mácha evokuje atmosféru pomocí zvukomalby a fascinujících básnických obrazů.

Karel Hynek Mácha: Pouť krkonošská

Pouť krkonošskou můžeme označit za první český horor. Mladý hrdina putuje ke Sněžce, na jejímž vrcholu nachází klášter, ve kterém přebývají mniši. Kromě živých a mrtvých mnichů jsou tu i mniši, kteří jednou za rok vstávají z hrobů. Nemohou sice opustit klášter, ale vidí kvetoucí jarní přírodu za jeho zdmi. Jejich postavení je natolik zoufalé, že řada z nich raději zvolí věčnou smrt. Stejnou volbu učiní i poutník...

Karel Hynek Mácha: Křivoklad

Děj Křivokladu se odehrává na sklonku vlády Václava IV. O této době se ale mnoho nedovídáme. Klíčové jsou osudy kata, který je královým pobočníkem, a samotného panovníka. Krále Václava IV. zajala odbojná šlechta a vězní ho na Křivoklátě. Postavení kata je ještě horší. Ví, že je levobočkem posledního Přemyslovce, a přesto musí vykonávat tu nejopovrhovanější práci. V povídce vystoupí také Jan Hus. Poslední významnou postavou je Miláda, která kata miluje, přestože musel popravit jejího otce. Její smrtí vrcholí katův tragický osud.

Karel Hynek Mácha: Marinka

Povídka Marinka je spolu s Večerem na Bezdězu součástí cyklu Obrazy ze života mého. V Marince se střídají prozaické pasáže s veršovanými a její kompozice připomíná operu (overtura, dějství první, intermezzo, dějství druhé, finále). Hlavní hrdina popisuje krátké setkání s krásnou Marinkou v chudinské čtvrti Na Františku. Když se po čase vrací zpět, dozvídá se, že zemřela.

Karel Hynek Mácha: Cikáni

Román Cikáni se odehrává v okolí Kokořína. Složitý děj částečně připomíná Máchův Máj (např. zhýralý otec svede milou vlastního syna). Postavy Cikánů jsou typickým symbolem romantických vyděděnců. Starý cikán se trápí kvůli své milence, která ho opustila, když byl gondoliérem v Benátkách. Mladý cikán zase žárlí na milovanou Leu. Ani jeden z nich neví, že obě dívky svedl hrabě Valdemar Lomecký z Borku, který je skutečným otcem mladého cikána. Starý cikán nakonec hraběte zavraždí, je za svůj zločin popraven a jeho milá spáchá sebevraždu v blázinci. Ani Lea neunese své zneuctění, a tak mladý cikán zůstává zcela sám.

Máchův kult

Za svého života musel Mácha čelit kritice českých buditelů, už v této době ale měl i své obdivovatele. Po Máchově smrti se o jeho odkaz staral Karel Sabina a později Jakub Arbes, který rozluštil šifrované pasáže Máchových deníků. Otevřeně se k němu hlásila řada spisovatelů, např. Jan Neruda a ostatní májovci. Přes prvotní odsouzení Máje začala Máchovu tvorbu oceňovat i kritika (F.X.Šalda). Pouze literární vědci ho považovali za Byronova epigona, a to až do začátku 20. století! Nejdůležitější ovšem byla obliba Máchových děl u řadových čtenářů. Díky ní se postupně zrodil Máchův kult. Jeho hlavním rysem je idealizace Máchy jako jemného básníka milostné poezie. Tak je zachycen na petřínské soše J.V.Myslbeka z roku 1912.

 

 

Karel Sabina (1813-1877)

Sabina se narodil v Praze a zemřel v Kouřimi. Účastnil se revolučního dění (tajný spolek Repeal), ale byl zatčen a odsouzen k trestu smrti (zmírněno na 18 let žaláře). Roku 1857 byl amnestován. Když se ukázalo, že šlo o konfidenta tajné policie, byl prohlášen za zrádce národa. Zemřel v opovržení a bídě. Sabina pečoval o odkaz svého přítele Máchy – stať Úvod povahopisný a Upomínka na K.H.Máchu otištěná v almanachu Máj a vydával jeho díla. Sám napsal román Oživené hroby, prózu Hrobník, historické Obrazy ze 14. a 15. věku, pojednání Demokratická literatura nebo sbírku Básně. Proslul jako autor operních libret Prodaná nevěsta a Braniboři v Čechách.

Karel Sabina: Oživené hroby

V románu Oživené hroby zúročil Sabina své zkušenosti z věznění v olomoucké pevnosti, kde skončil za účast v tzv. májovém spiknutí. Ve vězeňské světnici se scházejí odsouzení demokraté různých národností – Maďar, Čech a tři Italové. Diskutují o poměrech ve věznici a o boji za svobodu. Jejich rozhovory ironicky glosuje Vídeňák Benedikt Schauberk, který se zajímá hlavně o vlastní pohodlí. Ztráta iluzí postupně postihne i ostatní. Útěk z vězení je nemožný a očekávaná amnestie se na žádného z odsouzených nevztahuje.

Josef Václav Frič
(1829-1890)

Frič se narodil v Praze, kde také skonal. Po absolvování Akademického gymnázia utekl do zahraničí (Hamburk, Londýn, Paříž). Po návratu do Čech se zapojil do činnosti revolučních spolků. Za účast v tzv. májovém spiknutí (1849) skončil ve vězení (Komárno). Roku 1854 byl amnestován. Léta 1859 až 1879 strávil v emigraci (Londýn, Paříž, Petrohrad, Řím...), kde pokračoval v propagaci revolučních ideálů a české kultury (vydával časopis Svobodný hlas Čech). Je autorem básnické sbírky Písně z bašty, lyrickoepické skladby Upír a několika povídek a divadelních her. Zajímavé jsou jeho Paměti. Vydal almanach Lada Nióla.

Josef Václav Frič: Písně z bašty

Cyklus revolučních básní Písně z bašty psal Frič v emigraci. Tyto otevřeně protihabsburské verše mohly v Čechách vyjít až roku 1898. Editor Vrchlický k nim připojil třináct konfesijních básní, které Frič napsal během svého věznění v Komárně a nazval je Rezignace.

Z Fričových skladeb dýchá romantické přesvědčení o vlastní výlučnosti, nadšení pro revoluční ideály a zdrcení z neschopnosti je naplnit.


Karel Jaromír Erben
(1811-1870)

Erben se narodil v Miletíně u Jičína a zemřel v Praze. Vystudoval práva, redigoval Pražské noviny a pracoval jako archivář. Věnoval se vydávání historických pramenů, sběratelství lidové slovesnosti – Prostonárodní české písně a říkadla, Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních, České pohádky i umělecké tvorbě – básnická sbírka Kytice (1853).

K nejznámějším z Erbenových pohádek patří
O třech přadlenách, Dobře tak, že je smrt na světě, Dlouhý, Široký a Bystrozraký, Tři zlaté vlasy Děda-Vševěda, Pták Ohnivák a liška Ryška, Otesánek, Zlatovláska, Jezinky, O kohoutkovi a o slepičce, Hrnéčku, vař! nebo Rozum a Štěstí. Umíš je převyprávět?